Vše začalo v Přerově, kde jsem se v roce 1989 narodila. Už od školky mě bavilo se vyjadřovat tělem. Konkrétně tancem – od baletu jsem se přes aerobik dostala až ke „street dance“. Na gymnáziu byl pro mě tanec vším: prostředkem socializace a sebevyjádření, představoval pro mě svobodu i jistou formu meditace. V tanci jsem pokračovala i při studiu regionálního rozvoje v Brně.

Přes letní prázdniny jsem se po tři roky vydávala do Ameriky zocelit podomním prodejem knih, který mě naučil jednat s lidmi z různých společenských vrstev. Ke konci bakalářského studia pak přišel vážný vztah, stěhování do Prahy, první práce v korporátním prostředí, dálkové studium na ČZU, více starostí a první návštěvy jógových lekcí.

Tenkrát byla v kurzu „power jóga“ a já chodila do fitness centra obchodního domu Kotva, později do Domu jógy. Brala jsem jógu jako skvělý nástroj k posílení a protažení.

Práce v korporátním prostředí mi umožnila nejen cestovat a pracovat v zahraničí. Tři roky jsem strávila v Londýně, který se pro mě stal zásadním. Právě tam započala má transformace. V této 10milionové metropoli jsem měla možnost studovat u Scotta Johnsona a poprvé jsem si začala klást otázky: „Kdo jsem? Co chci od života? Jaké je mé životní poslání?“

Odcestovala jsem na 3 týdny do Jižní Ameriky a v Peru se mi v amazonské džungli dostálo cti podstoupit místní léčivé ceremonie. Dalším zásadním momentem na mé životní cestě pro mě byl měsíc strávený přímo v Indii. V roce 2019 jsem v Maisúru absolvovala intenzivní kurz s dcerou zakladatele „ashtanga“ jógy, Saraswathi Jois. Pobyt v Indii mě nabil energií a já jsem následující rok strávila intenzivním studiem a navštěvováním kurzů a seminářů spojených s jógou. Se synem Šrí K. Pattabhí Joise Manjuem se mi poté podařilo potkat v rámci „Yoga Chikitsa“ v Londýně.

Po návratu z Británie jsem začala učit nejprve kamarády a menší skupinky. To mi pomohlo si postupně vybudovat sebevědomí. Mé učitelské ego v té době nebylo příliš vysoké, za to mé ego v jógové praxi ano.

Hnala jsem se za dokonalým provedením „ásán“, každý den jsem praktikovala „ashtangu“, byla na sebe extrémně přísná a málem si díky tomu odrovnala koleno. V té době jsem naštěstí našla učitelku – Martinu K. – která mě nejen inspirovala, ale hlavně zklidnila. 

Díky ní jsem totiž pochopila, že je důležité naslouchat svému tělu a praxi ladit podle něj a že i v „ashtánze“ je prostor pro správné fyziologické provedení pozice. Dostala jsem se k pomalejší verzi „ashtangy“, kterou jsem začala vyučovat na svých lekcích.

K ještě výraznějšímu zpomalení mé praxe přispěla epidemie covid-19 a učitelský kurz s Kabirem Bharti. Kabir mi ukázal, že jógu lze učit bez ega a s lehkostí. Pomalu jsem rozjela online lekce, zkoušela dát dohromady online i celý kurz, ale to se mi nakonec nepodařilo.

Když situace dovolila, opět jsem se zaměřila na menší skupiny studentů a na individuální lekce. V nich stále vidím svou největší sílu. Baví mě věnovat čas a pozornost člověku, jeho potřebám, učit jej vnímat jeho tělo a vidět jeho pokroky. U vnímání našeho těla začíná vše. Člověk je méně v hlavě, více pozoruje svůj dech a daří se mu lépe vnímat i špatné dechové návyky. Naučí se více relaxovat. Vnímání těla a dechu je zjednodušeně začátek cesty k sobě samému.

Já jsem kus cesty již ušla – od malého sebevědomí a nelásky k sobě až k přijetí sebe samé, takové jaká jsem.

Naučila jsem se žít v přítomném okamžiku a nesetrvávat v minulosti či budoucnosti.

Od striktního praktikování a vyučování „ashtanga jógy“ jsem se pomalu přesunula k józe bez nálepek a mantinelů.

Jednoduše je jóga v mém pojetí, taková jako jsem já sama.

Tento posun však rozhodně neberu jako definitivní, stále se učím být více vděčná, objevovat svoji ženskou sílu a vše obracet v dobro i pro druhé.